Obsah stránky

Vánoce 2016

Projev u vánočního stromu a zároveň úvodník zpravodaje prosinec 2016:

Advent, Vánoce, Nový rok
(většina textu je z projevu starosty u příležitosti rozsvícení „obecního“ vánočního stromu 4.12.2016)

A máme tu druhou adventní neděli, kdy se již tradičně scházíme u příležitosti rozsvícení našeho vánočního stromu. Máme tu advent …

Adventní tradice sahají daleko hlouběji než na přelom letopočtu. V západní tradici je advent dobou zklidnění. Odpovídalo to životnímu stylu našich předků, jejichž přirozeným rytmem byla intenzivní práce v době od jara do podzimu, kdy bylo nutné zvládnout veškeré zemědělské práce,
a odpočinek v zimě, kdy se vykonávaly domácí práce jako draní peří, šití, pletení, předení, tkaní, apod.
Pro pohany – většinou zemědělce-  na severní polokouli jsou nekonečné noci a krátké studené dny ve znamení čekání na slunovrat, kdy se bude světlo zase prodlužovat a nabírat na síle. Letos
to bude zhruba v poledne 21.12. A se slunovratem a potažmo  jarem začne nový život…

Pro křesťany je či spíše byl  advent dobou zklidnění,rozjímání, sebezpytování a  očekáváním
na příchod Spasitele.
K adventu dnes patří adventní věnec - v roce 1838 jeden mnichovský teolog pověsil na dveře sirotčince, kde byl správcem, věnec, na který připevnil každý den svíčku. U věnce stála pokladnička a lidé mohli v předvánočním čase přispět na opuštěné děti. Symbolika adventního věnce se postupně dostala do ostatních zemí Evropy. Zůstal všude stejný jen kruhový tvar věnce, který symbolizuje věčnost. Svíčky byly na věncích zapalovány až později, ve druhé polovině
19. století, opět v protestantském Německu. Plamen svíčky má za úkol osvítit každého člověka. Svíčky mají i svou barevnost, a to ne klasickou červenou, kterou si zakoupíte v každém obchodě, ale tři fialové  a jednu růžovou. Na třetí adventní neděli zapalujeme růžovou svíci, tzv. pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz.
Dříve byly věnce zavěšovány na stuhách, v poslední době jsou především kladeny na stůl. Zapalování stále většího počtu svící vyjadřuje stupňující se očekávání a radost.
K adventu patří i adventní kalendář, který se  zrodil v Mnichově  v roce 1908 v podobě papírové vystřihovánky.
Jenom na doplnění:
Tradice zdobení vánočního stromku, jak ji známe dnes, pochází opět z německých měst. Zpočátku nebyl zdoben svícemi. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti
je v brémské kronice z roku 1570.
V našich vesnicích a městech se často osvětlují případně umísťují velké vánoční stromy. Poprvé tento byl „Strom republiky“ postaven na brněnském Náměstí svobody spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem. Pohnula ho k tomu událost, kdy s přáteli nalezli v zimě, v roce 1919, v bílovickém lese, prochladlé děvčátko. Tento prožitek ho zasáhl natolik, že se o Vánocích v roce 1924 rozhodl vztyčit na náměstí strom, a pod ním uspořádat sbírku na pomoc všem opuštěným dětem.

S přibývajícím věkem se dívám (spíše se snažím dívat) na události kolem sebe “bez růžových brýlí”. Není to vůbec jednoduché – člověk “leckdy” musí spolknout řadu “hořkých pilulek”, ale má to jednu obrovskou výhodu – člověk se cítí “svobodněji”, a tak trochu “nad věcí”.

A tak toto období – advent - v současné době počítačů, chytrých mobilů, notebooků, tabletů, v jejichž názvech se už ani nevyznám, prostě  vidím trochu jinak. Ono – když se podíváme kolem sebe-  je to ještě rychlejší tempo než obvykle, předvánoční přípravy, dárková mánie, reklamní masáž, podnikové večírky, shon a stres.
Jsou jistě tací, pro které předvánoční (adventní) doba není jen shon, ale i doba rozjímání, duchovního prožitku a skutečného přemýšlení o tajemství Vánoc – ale k tomuto pohledu dojdou většinou lidé věkem, nemocí, osamělostí – trochu kruté….

Začínám se řadit mezi ty starší  a mohu říci, že ani teď to není jednoduché, člověk má sice „životní zkušenosti“, snad je i „moudřejší“  - ale  vše se v nás prolíná, vše se v nás přeskupuje, necháme-li to působit, poddáme-li se tomu. Čas uzavírání starého a předzvěst, pootevřená vrátka do nového roku. Jako by se nás někdo ptal, jak jsme obstáli.  S přibývajícím věkem už ani ne tak, jak jsme obstáli před druhými, ale sami před sebou, jak jsme se sebou spokojeni. Jako by nás něco nutilo k zamýšlení se a bilancování, naše myšlenky se ubírají k tomu, z čeho se těšíme, i k tomu, na co bychom nejraději zapomněli.

„Stůj a naslouchej tichu,“ říkají někdy Vánoce, a někdo by rád zapomněl či poodešel o krok, o dva, o kilometr. Dítě se nám narodilo, proroctví se naplnilo, radujme se, veselme se v tomto novém roce, zní na adventních koncertech a svíčky plápolají.

Plápolají ale i svíčky vzpomínek na ty, kteří už si tuhle hezkou písničku neposlechnou a nezazpívají.
A v našich očích, ozářených nadějnými svícny v umytých oknech, žije i poznání Jaromíra Nohavici, že:

Děvenka Štěstí a mládenec Žal
spí v jedné posteli, kterou jim vítr stlal
v plátěných hazukách se tulí ve spánku
z jednoho talíře snídají pohanku…

Štěstí a žal jsou vedle sebe v našem životě neuvěřitelně blízko. Milost i krutost se od pradávna prolínají. I o betlémské noci, kdy andělé radostně pěli ódy, že se narodil Mesiáš, a kdy pastýři a králové z východu spěchali se svými dary se mu poklonit, se král Herodes informoval, kde že se to narodil ten budoucí král, ten někdo, kdo má tu drzost, že ho chce připravit o jeho korunu. Anděl prý Josefa před úmysly zlého krále varoval, a tak ten s malým miminkem Ježíšem a s Marií stihl utéct do Egypta. Narozený Mesiáš byl zachráněn, ale odnesli to všichni betlémští a okolní čerstvě narození chlapci do stáří dvou let : ty nechal Herodes zabít (údajně jich bylo 4 444).
O tom se v koledách raději nezpívá. Možná, aby se z Vánoc nestaly svátky absurdity.

Když sleduji dění kolem sebe, neustále se utvrzuji v domněnkách, že si stále méně něčeho vážíme, chybí nám úcta, pokora, odpuštění, uznání druhého, opouštíme „morální zvyklosti“, zdánlivě drobnosti, které nám rámují život – a to jak ve společnosti, tak v mezilidských či partnerských vztazích. Jsme schopni ve vteřině pošlapat všechno – v dané chvíli jsme „mistři světa“…. a pak pláčeme jako malé děti. Ať se každý ohlédne a podívá se, co dokázal, co vůbec umí  (než začne kritizovat okolí a házet špínu na všechny a na všechno), čím přispěl k lepšímu životu nás všech….
Co jistě vím – já nejsem pro černobílé vidění světa (myslím si, že vím o čem mluvím – zažil jsem to v únoru až listopadu 1990, a  potom březen –říjen 2012). Černobílé vidění světa nepřineslo v minulosti nikdy nic dobrého, nikdy nic dobrého nepřinese a zároveň to považuji za velmi zjednodušené nazírání na problémy.  A ptám se - chceme opravdu vidět celou realitu takovou jaká je? Uneseme ji?

Tak jako každé Vánoce, jistě budou v televizi nádherné  pohádky. O lásce, o vítězství dobra nad zlem a zlými čáry, o vítězství života nad smrtí. Já osobně mám rád takové ty romantické Vánoce – hodně zidealizované sváteční chvíle…

Vypůjčil jsem si dvě věty od Josefa Fouska:
„V těchto svátečních chvílích věřím, že dobro se zlem neprohrává. Modlím se, abychom dokázali odpouštět, pomáhat si navzájem, nezávidět si a myslet pokorně na cestu, kterou máme všichni bez rozdílu před sebou.“
Líbí se mi to.

Vážení přátelé,

pokojné svátky, nečekané nálezy i potřebná zastavení k tomu, abychom vůbec mohli nabrat sílu a potřebnou ostrost i lehkost k dalšímu prožívání tajemství života, které je všude kolem nás i v nás. Všichni jsme lidské bytosti toužící po štěstí. Všichni toužíme, aby náš život byl krásný
a naplněný. Všichni toužíme být dobří. Ať se nám to daří.
To přeji nám všem.

P.S.

Svoje letošní vánoční a novoroční přání končím opět mým oblíbeným citátem pana Suchého:
„Nad Betlémem býval vždycky  nápis: Sláva na výsosti Bohu a pokoj lidem dobré vůle. Já všem lidem dobré vůle  přeju, aby lidé , kteří dobrou vůli nemají, jim dali pokoj.“

Šťastné a veselé, šťastný a „normální“ nový rok