Obsah stránky

Úvodník na pokračování IV.část

Úvodník na pokračování IV.část.

Na mobilu se objevil čas 6.40. Nastartoval jsem auto a vracel jsem se k lidem.
Když jsem úvodník v neděli psal, tak jsem si pročítal svoji  „listárničku“ (pokud někdy narazím na něco pěkného – tedy z mého pohledu- tak si to opíši či „stáhnu“ a uložím. Pak to využívám při různých projevech, vystoupení apod.).

Takže u těch „čtrnáctek“ použiji tento článeček:
„Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná. Náhle zjistila, že na ni čeká u dveří její šestiletý syn.
Syn: „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
Máma: „Jistě, na copak?“
Syn: „Mami, kolik vyděláš za hodinu?“
Máma: „Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?“ Odpověděla žena nazlobeně.
Syn: „Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“
Máma: „Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu.“
Syn: „Ach jo,“ povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou. „Mami, můžu si půjčit 50 korun?“
Máma byla bez sebe, „Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost.“
Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. Moc často si o peníze neříkal. Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela.
„Už spíš, synku?“ Zeptala se.
„Ne, mami, jsem vzhůru,“ odpověděl chlapec.
„Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela,“ řekla žena. „Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“
Malý chlapec se posadil a usmál. „Ach, mami, moc děkuju,“ zajásal. Pak sáhl pod polštář a vytáhl několik desetikorun. Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se jí znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
„Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?“, zabručela matka.
„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám,“ odpověděl chlapec. „Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet.“
Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.“

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme si protéci čas mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě „100 korun“ s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin, ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.
Možná někdy budu litovat, že tento článeček jsem neobjevil dříve.

A najednou si uvědomuji a vidím před sebou nadšená očička svých vnoučků Honzíka a Adámka – v pátek 1.4.2017 dostali oba jízdní kola – měli 6 let. Mám je moc rád. Nikdy nezapomenu na nádherná rána, když se probouzí se mnou v posteli. Oba mají rádi, když je hladím po zádech. Oči přivřené, koutky úst cukají, ale drží – a já hladím. Jenom přestanu, tak se rozespale  ozve Adamovo: „Dědo hlaď…“ a jak rád….