Děti jsou naše největší bohatství.
A tak nezapomeňme, že musíme vytvořit podmínky, aby bylo kde stavět, případně jim nabídnout obecní byty – to vidím jako nejdůležitější úkol. Mladí lidé – to je přeci naše budoucnost. A taky to má vliv na chod celé obce od provozu mateřské školky, základní školy, lékařů, ale i obchodů… A taky je to motor současných a měl by být i budoucích zastupitelů, aby investovali
do školství – i letos jsme do škol dali navíc (kromě zajištění běžného provozu) něco přes 579 tis. Kč – osm nových počítačů, dvě nové interaktivní dotykové tabule, dovybavení hudebny, tělocvičny či vybavení učeben nábytkem. Něco podobného připravujeme i pro rok 2018. Co se týká podmínek pro výstavbu RD – nepodařilo se vykoupit pozemky v lokalitě „kostel – sokolovna“ – těžké vysvětlování. Chytili jsme se druhé možnosti lokalita „Víry“ – koupili jsme 1,6 ha orné půdy, ovšem i zde nás čeká ještě obrovský kus práce…
Ještě mě oslovil jeden příběh:
,,Poslední dokončovací práce vánočního úklidu a hotovo. Cukroví je napečené, peřiny čistě povlečené, záclony a koberce voní čistotou. Ještě dodělám vánoční výzdobu a je to. Ale byla to fuška. Cítím, jak jsem unavená. Najednou zazvoní telefon.
„Ahoj, tady Monika. Můžeme se dnes stavit? Zítra totiž s Markem odjíždíme do Alp
a budeme tam přes Vánoce. Tak ať ještě pokecáme. “ Moc jsem neměla na návštěvu náladu. Byla jsem unavená a ještě jsem chtěla udělat tu výzdobu, ať je na Štědrý den všechno hotové a už mám konečně klid. Ale Moniku mám ráda a ráda ji uvidím – takže jsem souhlasila. S manželem jsme připravili drobné pohoštění, uložili naše tři děti ke spánku a čekali na ohlášenou návštěvu. Zvonek u dveří ohlásil její příchod. Monika se svým manželem přišli v přesně domluvenou dobu. Přinesli láhev koňaku, kterou jsme hned otevřeli a mluvili jsme jeden přes druhého. Bylo toho tolik, co jsme si chtěli říct. Moniku s Markem jsme neviděli dost dlouho. Jsou bezdětní, a tak stále někde cestují. Monika měla krásnou postavu, perfektně oblečenou, opálená
do čokoládova, pěstěné nehty (ne jak já po tom vánočním úklidu). „Já tě holka obdivuju, s třema dětma a ještě zvládnout domácnost. Že si nepořídíte nějakou pomocnici do domácnosti? To já bych takhle nemohla žít. Já bych asi umřela. My jsme se před týdnem vrátili z Tunisu a Markovi se podařilo sehnat hotel v Alpách, takže tam jedeme na Vánoce a budeme tam až do Nového roku. “ Trpce jsem polkla, protože Monika vůbec neví, jak žijeme. Já na mateřské dovolené, takže si nemůžeme moc vyskakovat. Splácíme ještě byt, takže žijeme od výplaty k výplatě. Proto zmínka o hospodyni do domácnosti mě v duchu trpce rozesmála.
Povídali jsme si dlouho. Oni vyprávěli své zážitky z cest a já mohla na Monice oči nechat. A najednou jsem zjistila, že jí, ve skrytu duše, závidím. Kamarádíme spolu už od školy. Byly jsme obyčejné holky, zažívaly spolu ty holčičí radosti, a potom jsem se seznámila se svým budoucím manželem a vdala se. Narodil se nám první syn, já začala mít jiné starosti a už jsme se tak často nevídaly. Monika se asi za tři roky seznámila s Markem. Byl o 10 let starší, ale měl už postavení a byl ředitelem jedné soukromé firmy. Před půlnocí jsme se s Monikou a Markem rozloučili, popřáli jsme
si šťastné a veselé Vánoce a ještě jsme jim zamávali z balkonu, než nasedli
do svého nového luxusního auta. Sedla jsem si do křesla a byla celá zamlklá.
Na otázky mého manžela jsem odpovídala tak na půl pusy a nechtělo se mi vůbec mluvit. Manžel si sedl vedle mě, vzal mě za ruku a zeptal se mě soucitně: „Ty jim závidíš, že? “ Byla mi hanba, nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Najednou mi hrkly slzy do očí a já začala, jak je to nespravedlivé, že nám se o takovém životě ani nezdá a přitom oba dřeme od rána do večera. Manžel tiše poslouchal, potom vstal
a něžně povídá: „Pojď, něco ti ukážu.“ Zavedl mě do chodby, otevřel dveře dětského pokoje, objal mě a tiše mi zašeptal do ucha: „Toto je naše bohatství. Nebo myslíš, že oni jsou bohatší? “ V tu chvíli se mi štěstím a láskou zatočila hlava a já poznala, jak moc miluji svou rodinu – moje děti a mého manžela. Z očí se mi řinuly slzy, ale byly to slzy štěstí. Už jsem Monice nezáviděla vůbec nic a byla jsem šťastná.“
Tuto sobotu jsem si přivezl Honzíka, Adámka a Natálku a šli jsme po školních schodech do bytu. Děti běhaly, skákaly, vozily se po zábradlí – v tu chvíli jsem byl trochu nervózní (aby se jim nic nestalo) a v podstatě jsem jim záviděl – rychlost pohybu, radost ze života, bezstarostnost… a najednou jsem se vrátil o šest let zpátky, kdy se narodila dvojčata, a viděl jsem dvě prdelky (to ještě měli dětské plínky) jak nemotorně lezou do těch samých schodů a já stojím nad nimi a chválím je za každý schod – jak ten čas letí….a taky jsem si uvědomil, že děti respektive vytvoření lepších podmínek pro jejich každodenní život – to je přeci hnací motor naší práce, našeho života.