Važme si toho, co máme a občas přiložme ruku k dílu…
Několikrát jsem v poslední době slyšel ( a to i na Marianíně ) – proč bych to měl dělat, proč bych to měl okopávat, sbírat, uklízet – vždyť to je obce. Ale kdo je obec – já, ty, Opršálek….Zajímavý je přístup z druhé strany – obecní pozemky- a to i místní komunikace, chodníky užíváme bez uzardění nebo oznámení (tam složíme dřevo, tam písek, tam štěrk….) – to je ovšem dobré – vždyť je to obce…a tak. Několikrát jsem měl v rukou leták – koupím dům v Krasové, Krásensku, Lipovci – mě to vždy potěší (že chce někdo v Lipovci stavět a spojit svůj osud s Lipovcem). Přijedou (většinou za Jarkou) cizí lidé – líbí se jim tady …taky to potěší. Dříve jsem projížděl obec i osadu každý den – jednou skrze postup prací, později skrze svítidla. Jsem takový spokojený – když vidím upravenou dědinu, když projíždím Marianínem.
Vadí mně pohozené plastové láhve, igelity, krabičky od cigaret – proboha, proč to někdo jen tak pohodí…podívejte se občas na „odpočívadlo“ pod dědinou – ve chvilce volna si tam vyčistí z auta popelník či odloží nepotřebný drobný „odpad“, no leckdy i řádné betonové dílce…člověk žasne (a to do očí bijící občas uklidíme).
Myslím si (řada oponentů tvrdí, že vlastní chvála smrdí), že máme pěknou „dědinu“, že máme solidní zázemí pro spokojený každodenní život. Celá řada „obecních“ budov a zařízení je nám přístupná za symbolický poplatek, většina navíc zcela zdarma. Já vím, tomu vadí lípy (či spíše listí všeobecně), já vím, máme túje na hřbitově, já vím máme „hotel“ ( ten jistě bude strašit každého mého nástupce), já vím ….
Ono je všechno jednoduché a zdá se, že to bereme tak trochu automaticky. Ale ono je zatím spousta mravenčí práce (někdo to musí vymyslet, udělat a zajistit provoz – včetně peněz). Někdy se mi donesou poznámky typu „ať se obec postará“. Ono je to na první pohled jednoduché – ale je nutno si vyzkoušet – na vlastní kůži – aby komunikace byly prohrnuté, posypané. Aby chodníky byly čisté a pochůzné, aby světla svítily, aby odpady odvezli.
Zdá se mi, že lidé se stále více uzavírají.
Na straně druhé – člověk nemůže být přeci sám. A životní prostředí nekončí mým domem, mojí zahradou. A tak snad :
Važme si toho, co máme a občas přiložme ruku k dílu…
Z internetu tento příběh:
Bohatý otec poslal syna na venkov. Jeho život se tím navždy změnil…
Jeden bohatý otec poslal svého syna na venkov, aby viděl, co to je opravdová chudoba. Syn strávil tři dny v rolnické rodině, a pak se vrátil domů. Otec se ptal:
Tak co, líbilo se ti tam?“
Syn odpověděl: „Líbilo.“
«V čem se jejich život liší od našeho?“, – vyptával se otec.
«No víš, těch rozdílů je opravdu hodně!“, řekl s nadšením syn.
A pokračoval: My máme jen jednoho psa. A oni mají čtyři.
V bazéně máme chlorovanou vodu, ale oni tam mají velikánský rybník s nádherně čistou průzračnou vodou, dokonce v něm mají i ryby!
My máme zahradu osvětlenou lucernami, ale jim na celé pole v noci svítí měsíc
a hvězdy.
Naše zahrada je obehnaná zdí, ale ta jejich nemá konec… Zdá se, jako by sahala až k obzoru.
My tu posloucháme muziku z cédéček, ale oni celý den slyší zpěv ptáků a jiné zvuky z přírody.
My jsme tu schováni za zdmi, ale oni mají vždycky dveře dokořán a každého rádi přivítají.
Jsme tu ve městě jako svázaní mobily a počítači – tam mají lidi jeden k druhému
i k přírodě nějak víc blízko.“
Otec byl synovými slovy doslova ohromen.
«Moc ti děkuju, tatínku, žes mi umožnil poznat, co
je opravdové bohatství“, dodal syn.
Naše životy, štěstí, příroda kolem – to jsou věci, které nejde koupit za žádné peníze. Proč jsou tedy věci, které za peníze koupíš, pokládány za cennější než ty, které se nedají pořídit ani za obrovské sumy?
Když si člověk začíná cenit lidí kolem sebe a váží si toho, co má, přestává se honit za bohatstvím. Protože chápe, že má vše, co potřebuje.