Obsah stránky

Ještě něco k k „Fouskovi“

Ještě něco k k „Fouskovi“

Krátce se vrátím k „Poslední leči“, která se uskutečnila 14.1.2017 v naší sokolovně. Myslím si, že to byla zdařilá akce. Naháňka – střelilo se 16 divočáků, „vyzdobená“ sokolovna plná lidí, dobré jídlo.  No ale při přípravě akce respektive programu jsme podcenili jeden fakt….celodenní procházka, alkohol a do tohoto „mumraje“ písničkář Josef Fousek. Mně se ten nápad pana Moráně ( s „Pepíkem“) od začátku moc líbil. Mám ho rád – tedy jeho tvorbu. Trochu melancholické povídání, ale odrážející skutečný život.

……Jsem rád, že nepatřím mezi „kastu vyvolených“. Zůstávám romantickým snílkem na té překrásné cestě za obyčejností a posvátností života. Mé boty se dotýkají dlažby v ulici, našlapují na hebkou zeminu lesních cest a radují se z každé písně, kterou mi zpívají andělé. Stále hledám spřízněné duše, přátele, se kterými se vidím málo, ale víme o sobě…..

Ovšem při vlastním vystoupení jsem ho litoval. Ač se snažil, jak mohl, tak zklidnit „sál“ se mu nepodařilo….Já měl velkou výhodu – měl jsem možnost s Jaruškou a s nimi ( Josef Fousek + jeho žena Jarmila) strávit skoro 3 hodiny – a to mně naplnilo hodně dobrým pocitem.

….Poznal jsem pády i úspěchy, laskavost i závist, pomoc i lhostejnost, ochutnal jsem vůni mechu i nemocničních postelí, byl jsem „na dně“ finančně i zdravotně, ale vždy znovu jsem vykročil na  CESTY ZA NADĚJÍ. Vím, že tu naději nikdy nespatřím, ale vždyť o ní vůbec nejde. Je to pouhé slovo. Důležitá je ta CESTA…..

A tak snad někdy jindy….

(proložený text je pana Fouska).