Určitě si vzpomenu.

Včera jsem přišel z práce až kolem 18.30 domů – unavený, všeho plné zuby. Za chvíli jsem viděl z okna obývacího pokoje  blikat sanitku - mezi bytovkami…vždy, když vidím blikající modrá světla, zrychlí se mně tep. A první uvažování – nestalo se něco Adámkovi, Honzíkovi??

Za chvilku přichází Jarka a mluví o Švédovi. Za další chvíli mně sděluje, že zemřel.

V těchto okamžicích si vždy znovu a znovu uvědomuji pomíjivost a hloupost pýchy, závisti, nenávisti a nadutosti. Znovu a znovu mě to dění okolo mě vybízí k tomu, abych si daleko více vážil každého dne, každé hodiny, každého úsměvu, každého podání ruky, každého dobrého a blízkého člověka. 

Josefa Švédu jsem dobře znal, vždyť pracoval ve STEMDu cca 14 let – od roku 1994 do 2008. Několikrát jsem psal, že jsem měl štěstí na lidi kolem sebe ( i ve STEMDu – a on patřil spolu s Josefem Strejčkem, Miroslavem Crhonkem, Josefem Kolmačkou k těm,  se kterými jsem se nebál se STEMDem do něčeho jít). Měl určité charisma, byl pracovitý, šikovný, zodpovědný, postavil se k „čemukoliv“ a měl sílu.  Za celé období (1994-2008) jsem ho neviděl „naštvaného“. V podstatě na všech obecních budovách je vidět jeho práce (spolu s jeho otcem tvořili dřevěné obložení domu služeb, školy, radnice, sokolovny…).

Použiji dvě věty od Josefa Fouska:
„Jsme v období pomalého kroku, v období holí a sténajících kloubů, ale jsme tu ještě, a tak se radujme z každého okamžiku. Každý z nás je odsouzen ke vzpomínkám.“

Josefe Švédo, určitě si vzpomenu.