Ve „svém“ úvodníku se vrátím na začátek letošního roku. V podstatě spokojenost, průběžně si připravuji materiály pro jednání rady obce (15.1.2018) s názvem „ Místní program obnovy vesnice – vyhodnocení dosavadního, stanovení dalších úkolů ve všech oblastech života obce pro nejbližší období. Investice 2018. Údržba 2018“. Tento bod budu předkládat i na jednání zastupitelstva obce 29.1.2018. Dávám dohromady finance a jednotlivé akce a všechno dost dobře vychází. Jsem rád, je to „můj“ poslední pracovní rok, a tak by mohlo všechno dobře dopadnout.

Začátek ledna ve STEMDu - v podstatě solidní počasí, podotýkám pro stavební práce. Pustili jsme se do kanalizace v lokalitě RD – kříž (na levé straně při vjezdu
do obce od Kojálu). Cca 270m výkopu, drobně prší. Výkop začal padat a tak i v dešti chlapci pokládají kanalizační PVC roury (když dojedu na místo a vidím je – je mi jich líto, ale mlčím a v duchu je tlačím, aby vydrželi mám vsugerováno, že jakmile začne člověk litovat nebo se bát, je na nejlepší cestě ztroskotat).

12.-13.ledna. Pár slov k volbě našeho prezidenta. Když jsem vzal v úvahu jednotlivé kandidáty, nenašel jsem „solidního“ protikandidáta Zemanovi. Až nechutná byla kampaň v našich médiích zaměřených proti němu. Jeho zdravotní stav, „fámy“, že má rakovinu, že brzy zemře, že nás táhne k Rusku a Číně – tedy na východ atd.atd. Já vím, je starý a zdravím neoplývá – ale vyzná se v politice, není to žádný hej počkej, má svůj názor a hlavně nevidím rovnocennou náhradu. V I.kole jsem tedy volil Zemana.
 
A můj názor na Evropu – jsem pro „Spojené státy evropské“  myslím, že s touto myšlenkou přišel už „husitský král“ Jiří z Poděbrad v druhé polovině 15. století a domnívám se, že do této sjednocené Evropy patříme (já vím, on ten vývoj jde opačným směrem – viz Československo, Jugoslávie, Sovětský svaz, ale i Kosovo, Baskicko, Katalánsko, Skotsko……ale máme tu přeci „naši“ pověst „o prutech“ – tři spletené vydrží víc jak tři samostatné – snad si někdo vzpomene
na „velkomoravského“ knížete Svatopluka). Ale nejsem pro současný „Brusel“.

15.ledna – už o víkendu jsem přemýšlel o dnešní radě, přijdu v 6.15 do práce, sednu za stůl, pustím počítač a…prudká bolest na hrudi, a tak neváhám  a Jarka mě veze do nemocnice. Závěr – infarkt myokardu.
Ve chvilce jdou všechny plány a představy bokem a nastává ten nejtěžší boj – boj
o přežití. Najednou si člověk uvědomuje různé „drobnosti“ a „samozřejmosti“, kterým běžně v životě nevěnuje pozornost.
A tak časem přemýšlím nad větami:
Jak málo lidí si dokáže uvědomit cenu života. Jak málo stačí k tomu, aby všechny naše jistoty zmizely. Kolik z nás žije život? Pořád se honíme za něčím, co bude. Až bude zítra, až budu dospělý, až si najdu práci. Pořád samé až, až a až. Ale co teď? Teď snad nežijeme, teď snad nemáme možnost ovlivnit budoucnost? Od nového roku začnu běhat, od pondělí přestanu kouřit, až naprší a uschne… Proč všechno tolik odkládáme? Proč nejsme schopni ocenit sílu okamžiku? Vždyť ten život (pravděpodobně) jednou prostě skončí, a co pak? Nechci ležet na smrtelné posteli
a být naštvaný, že jsem ze své lenosti, strachu a možná falešně vytvořeného pocitu bezmoci, čekal na ten správný okamžik, který nikdy nepřišel, nebo na zítřek, a pak
na další, a pak vlastně proč to měnit, stejně to nemá smysl, že jo?
Většinou taková ta má osobní předsevzetí o změně mého soukromého života mně připadají jako „čekání na Godota“ (  postava ze hry Samuela Becketta , ve které lidé čekají na „jakéhosi“ Godota, který by měl změnit jejich životní osudy), který však  nikdy nepřijde.