Važme si starších.
To oni pokládali další a další kameny na převzaté „základy“ naší obce – taky věřím, že naše děti budou pokračovat a stavět na naší práci. Víc jak rok je v provozu dům seniorů. Určitě si starší lidé chválí chodníky, nové osvětlení. Zde bych se trochu pozastavil – letos jsme provedli dva úseky – „Pazdernu“ a „kopec“ v celkových nákladech 620.614,- Kč – ovšem bez svítidel – ta by měl dodavatel dovézt dnes (13.12.2017) – a pokud bude takové počasí, snad je i pan Vojtěch Zouhar stihne nainstalovat – bylo by to dobře. Dnes(16.12.2017) mohu říci, že všech 16 LED svítidel již tři noci svítí.
Vojtěch Zouhar si zaslouží mé poděkování.
Já vím, že především ty starší trápí hřbitov – tedy túje na hřbitově. Na lednovém zastupitelstvu budu navrhovat finanční prostředky na jejich údržbu – resp. řez. Já vím – nejlépe by bylo (podle některých), kdyby se vykácely. Já si pořád myslím, že na ten náš hřbitov túje patří.
K tomu (k pasáži "Važme si starších") se hodí:
Rodina se scházela k jídlu spolu s dětmi a dědečkem, avšak starcovy třesoucí
se ruce a nejistý zrak společné stolování rodiny ztěžovaly. Hrách mu padal ze lžíce,
a když se snažil uchopit sklenici s mlékem, často skončilo rozlité na ubruse. Proto
se manželé rozhodli něco s tím udělat.
Syn tehdy řekl: „Už toho bylo dost! Rozlévá mléko, je hlučný a jídlo mu padá
na podlahu.“ A tak se manželé rozhodli postavit do rohu jídelny malý stolek, kde dědeček jedl o samotě, zatímco ostatní se při jídle těšili ze vzájemné společnosti. Jelikož dědeček rozbil pár talířů, dostával jídlo v dřevěné misce. Když se na něj občas otočili, spatřili slzy v osamělých očích. Přesto jediné, čeho se stařec dočkal, byla slova napomenutí, když mu spadla lžíce nebo kus jídla. Šestiletý chlapec pozoroval v tichosti počínání svých rodičů. Jednou odpoledne, když bylo před večeří, si otec všiml, že si synek hraje na podlaze s kousky dřeva. Sladce se ho zeptal: „Co to děláš?“ Chlapec mu stejně sladce odpověděl: „Ale, dělám jednu misku pro tebe
a druhou pro maminku, abyste měli z čeho jíst, až zestárnete.“ Usmál
se a pokračoval v práci.
To odpoledne vzal muž svého otce jemně za ruku a přivedl ho zpět ke společnému stolu.