Obsah stránky

Deváťáci.

A opět včera a to v 17.00 hod. jsem se "loučil" se žáky naší základní školy, kteří ji "opouští".Můj projev: 

Škola končí a prázdniny začínají.
Vy – chlapci a děvčata 9 třídy naší základní školy  zítra  základní školu opouštíte, končíte v podstatě první životní etapu.

Že  všechno  není  v životě  snadné,  že  řada  věcí  vyžaduje odříkání a přináší těžkosti, všichni dobře víme. Staré lidové přísloví říká, že trpělivost  růže přináší a dobré  slovo železná vrata otevírá. Moudře napovídá, jak je cesta  k dokonalosti v celém lidském bytí pracná a dlouhá.

Postupně budete objevovat další v uvozovkách životní pravdy -  že recept na štěstí se nenajde v žádné kuchařce. Že přátelství a láska nerostou u cesty, že bez bolesti se nic nenarodí, že úsměv nic nestojí a přece je za všechny peníze, že lidi k sobě mají spíš daleko než blízko a že všichni touží a zaslouží si pohladit po duši .

Já na stará kolena objevil další fakt . Dnešní náš prezident měl jako premiér dvě takové zásady k němu adresovaným žádostem:
První : Jakoukoliv žádost přestal číst resp. ji odložil, když objevil jazykovou chybu. Komentoval to slovy – kdo neumí rodný jazyk neumí nic…(proto asi nevyslyšel naše žádosti…)
Druhou:jakákoliv žádost delší jak na dvě stránky neměla naději – odložil ji se slovy kdo neumí jasně formulovat problém, nezaslouží si pozornost….

Vážení rodiče,
Snad na všechno člověk v životě potřebuje papír – na auto řidičský průkaz, na podnikání živnostenský či výuční list , zbrojní průkaz na zbraň,  pas na cestování atd. Pouze na to nejzodpovědnější poslání tj. zplození a výchovu dětí nepotřebuje teoreticky vůbec nic.
A tak pro nás pro všechny bych zopakoval  slova biblického krále Šalamouna, který ve třinácté kapitole knihy přísloví napsal:
„Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna. Kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“

Milá mládeži:
Jsem si vědom toho, že učení na naší škole  pro Vás nebylo vždy jednoduché. Možná jste také prožívali pocity jako autor následujícího citátu:
„Žák  musí vědět všechno,
Učitel  všechno, co je v knihách,
Zástupkyně ředitelky  musí vědět, kde jsou ty knihy,
a ředitelka, kde má zástupkyni

Važte si rodičů. Já vím, ono to není jednoduché. Vím, že celá řada věcí je pro Vás samozřejmá – ve vašich domácnostech topení topí, lednička chladí, pračka pere, světlo svítí, vždy je tam něco na zub….ovšem tyto samozřejmosti někdo musí zajistit, koupit, zaplatit….Rodiče jsou lidé jako ostatní – můžete se tedy k nim chovat s týmiž ohledy jako k ostatním, vážit si jich a dokonce je i mít rádi. Nikde není zakázáno rodiče zdravit, loučit se s nimi, omlouvat se jim a dokonce někdy poděkovat. A nezapomeňte je informovat o tom, že domů přijdete později či dokonce vůbec ne…..
Člověk se málo zamýšlí nad svým životem, nad svým posláním …Pravdou je, že nikdo z nás – já, Vy, Vaši rodiče, učitelé, prostě všichni – nikdo z nás se o život neprosil…Určitě jste slyšeli jméno Jaroslav Vrchlický. Ten napsal:
Člověk jest nevinen v bolesti své. On neřekl otci: Zplodiž mně, a matce své: podej mi prs života svého. On plakal, když se narodil, ale rodiče jeho smáli se při zplození jeho. Jaká ironie!

Ke svým rodičům se chovejte tak, jak by jste si přáli, aby se jednou vaše děti chovali k vám.
Je známá – podotýkám dva tisíce let stará věta – řeckého filozofa Sokrata o mládeži:
Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.
Ta věta, ač zní jako ze současnosti, je stará víc jak dva tisíce let…..

Vy  jednou budete ovlivňovat společenský život.  Jeden nádherný poučný příběh
– jak jinak než ze školních lavic:
Profesor filozofie stál před svou třídou a na stole před sebou měl několik předmětů. Když začala hodina, vzal beze slova velkou prázdnou sklenici od majonézy a začal ji plnit kameny velkými asi pět centimetrů. Když ji naplnil, zeptal se studentů, jestli je plná. Studenti souhlasili. Pak vzal profesor krabici oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ní zaklepal a oblázky vyplnily mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je sklenice opravdu plná. Studenti opět se smíchem souhlasili. Nyní vzal profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek samozřejmě vyplnil i ty nejmenší mezery.

A prosím teď poslouchejte
"A nyní si představte,"řekl profesor," že to je váš život. Kameny jsou ty podstatné věci - vaše rodina, váš partner, vaše zdraví, vaše děti - zkrátka věci, které v případě, že ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit váš život. Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí - vaše práce, váš dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti. Když naplníte sklenici jenom pískem, nezbude žádné místo pro kameny a oblázky.
A stejně je to i v životě. Pokud vynaložíte veškerou energii na maličkosti, nebudete mít prostor pro důležité věci. Věnujte pozornost věcem, které jsou důležité pro vaše štěstí. Hrajte si se svými dětmi, najděte si čas na zdravotní vyšetření, jděte si se svým partnerem zatancovat. Vždy vám zbude čas na práci, na úklid domu nebo na uspořádání párty. Starejte se především o kameny - o věci, které mají opravdu význam. Stanovte si svůj žebříček priorit. Zbytek je jenom písek.

Vážení přítomní:
Škola je součástí běžného každodenního života obce. Snažíme se jako zastupitelstvo obce vytvářet podmínky pro její uspokojivý chod. Práce učitele by měla být  a já věřím, že pro většinu našich  kantorů i je posláním. Hledal jsem slova  poděkování – a v podstatě jsem našel takovou průpovídku :

U nebeské brány
Klepání na nebeskou bránu. Svatý Petr zakřičí: "Co je?" "Neříká se CO je, ale KDO je!" Na to svatý Petr "Bože, zase učitelka!"
I z těchto pár krátkých  vět je patrné, že skoro všechny učitelky (a učitelé) si za svoji práci zaslouží nebe, ale ani tam neopustí svoje poslání….

A snad na úplný závěr citát Eduarda Basse:
„Ať už říkají cokoli, ve skutečnosti mají žáci i učitelé školu rádi: jsou tam totiž přestávky“

Přeji Vám jménem svým hodně krásných chvil ve Vašem dalším životě. Ať se Vám  ve Vašem životě daří……